Posuzování katalogových podvodů ze strany orgánů státní správy v ČR a zejména orgánů (ne-)činných
v trestním řízení a soudy je bohužel formováno přístupy cca
druhé poloviny 50-tých let minulého století a je tedy z hlediska
současného stupně rozvoje informační společnosti zcela mimo
realitu. Toto významné zaostávání způsobuje, že se příslušné
orgány státní správy nejsou schopny vyrovnat se situací, kdy
jedna strana cíleně zamlčí klíčovou informaci právě
jejím zamaskováním do velkého množství informačního balastu.
Právní prostředí ČR je také silně zamořeno právně-pozitivistickými a formalistickými přístupy na úkor přístupu dle právních principů. Pokud je tedy výsledkem zamlčení nějaké informace hromadné uvedení v omyl, neposuzují orgány činné v trestním řízení tento samotný a zcela nesporný výsledek, ale utápí se ve formalistickém zkoumání detailů vzniku, distribuce a příjmu oné konkrétní cíleně zamaskované informace. Stručně se dá zhodnotit, že orgánům státní správy v této oblasti doslova chybí zdravý rozum.
Přitom je samotný úmysl v případě katalogových podvodů zcela evidentní, neboť neexistuje nikdo, kdo by uzavřel smlouvu s tím, že spornou „službu" nakupoval s plným vědomím všech podmínek (ceny, délky trvání smluvního vztahu, vypověditelnosti a způsobu řešení sporů), zatímco všichni „uživatelé služby" vypovídají v naprosté shodě, že byli při sjednávání smlouvy uvedeni v omyl, přičemž měl tento nedobrovolný akt pro ně nenapravitelné důsledky, neboť od smluv nelze reálně odstoupit. Pokud navíc podvodná katalogová společnost pod tlakem okolností mění své způsoby „akvizice" klientů, dosahuje VŽDY totožného výsledku - tedy 100% jejích klientů se cítí podvedeno. Argument „měli jste číst co podepisujete", který je zhusta používán - a to i orgány činnými v trestním řízení - je zcela irelevantní a navíc de facto potvrzuje, že jeho uživatel existenci podvodného úmyslu uznává, neboť samotný smysl tohoto argumentu spočívá v tom, že kdo „četl" tak podvodný úmysl musel odhalit a podstrčený formulář nepodepsal.
Stát prostřednictvím svých orgánů dokáže v posledních letech jakž-takž rozlišit slabší stranu ve spotřebitelských smlouvách, přičemž u podnikatelů (tedy „nespotřebitelů", kterým je jakákoli veřejnoprávní ochrana upřena) naprosto nerozlišuje, zda se jedná o drobného živnostníka (babičku - důchodkyni, která vlastní živnostenský list na pečení vánočního cukroví v objemu 10 tisíc Kč ročně) či o průmyslové giganty typu ČEZ či ČEPRO. Přitom v případech katalogových podvodů je oběť vždy slabší stranou bez ohledu na svůj případný podnikatelský status neboť katalogové podvody jsou páchány obvykle týmy specializovaných právníků.
Současná situace připomíná stav v oblasti LTO nebo stallkingu krátce předtím, než tyto problémy začaly být řešeny principiálně a systémově.
